Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Kateřina Petrusová: Nebezpečná láska
26. srpen 2018 | 18.18 |
Po téhle knize jsem sáhla, protože se mi předchozí dvě útlounká díla Kateřiny Petrusové neskutečně líbila a moc dobře jsem se u nich bavila. Nebezpečná láska, která je vlastně prvním dílem hned celé volné trilogie (tu jsem si samozřejmě pořídila kompletní :o) je sice úplně z jiného ranku než předchozí knihy – nejen co se týče obálky, ale i prostředí, kdy se nedočkáte žádné české domoviny, ale autorka vás hodí rovnou do amerického New Yorku a jakési soft verze tamní italské mafie :o) – nicméně ani tak nechybí příběhu skvělý humor a na rozdíl od českých pohodovek i trocha toho nefalšovaného napětí, kdy jsem se v průběhu děje několikrát docela bála, co bude dál a jak to vlastně celé dopadne (přeci jen po Pekáči buchet už téhle autorce všechnu tu prosluněnou pohodu tak nehltám a jsem opatrnější :o). Knihu jsem si vzala s sebou na dovolenou coby nenáročnou a milou oddychovku s romantickou zápletkou a musím říct, že tohle očekávání do puntíku splnila a možná i trochu předčila, protože jsem už nejspíš krapet zapomněla, jak moc dobře umí tahle spisovatelka psát, a byla jsem pak mile překvapená a opravdu nadšená :o)
"Smlouvu mám u sebe, dojdu pro ni. Trvalo to trochu déle, dřív měl tohle všechno na starosti Michael, teď jsem to musel po právnících kontrolovat sám. Chvíli jsem přemýšlel, že ho nechám, ať vám smlouvu sepíše on, ale nejspíš by tam figurovaly nějaké rakety a příšery, a v tom jsem vás nechtěl nechat."
Ke konci jeho řeči jsem se usmívala.
"Máte tam i podrobně rozepsané moje povinnosti?" zeptala jsem se už vážně. Nebyla jsem nervózní, skvěle se postaral o to, aby mezi námi panovala příjemná atmosféra. Jestli dokáže stejně bezprostředně jednat i se sponzory, není divu, že nadace může darovat takové částky. Sama bych mu hned vyklepla obsah své peněženky, kdyby mě o to poprosil a řekl, že je to pro nemocné děti.
"Víceméně," řekl, ale znělo to spíš jako dotaz.
"Víceméně?" zopakovala jsem po něm. Zase se zazubil.
"Je tam, že se od pondělí do pátku od devíti do pěti budete starat o Michaela.
A že po předchozí domluvě vás v případě potřeby můžeme povolat i na víkend."
"Aha," zamumlala jsem. Takže vlastně nic – a ještě tu můžu strávit všechny víkendy.
"Co byste tam chtěla mít, Paige?" zeptal se na rovinu. Pokrčila jsem rameny.
"Všechno. Nevím, co s Mikeem můžu dělat, co nesmím. Jezdí třeba na kontroly? Nějaká sezení, psychoterapii? Můžu s ním ven? Mám s ním cvičit? Mám ho koupat denně, nebo stačí osprchovat, když je plně mobilní?"
Robert se zatvářil překvapeně. Přejel si dlaní přes krátké vlasy a tiše řekl:
"Asi budu muset obvolat doktory a tu původní pečovatelku, tohle jsem nějak vypustil. Zjistím to všechno během dneška, omlouvám se."
"No," nechápala jsem, "a co jste s ním dělali, když byl bez ošetřovatelky?" To tu prostě celé dny seděl a hrál si?
Robert neodpověděl. I když byl na svého bratra milý, měl ho rád a stál za ním, tohle nebyla jeho starost.
"Tak to, prosím, zkuste zjistit," rezignovala jsem...
Chtěl něco dodat, ale otevřely se dveře od koupelny a Mike hlásil:
"Vykakanej a umyl jsem si ruce!"
Už jen vidět ho mi neuvěřitelně zvedlo náladu. A informace o dění v koupelně mnohem víc. Nejvtipnější ale byly Robertovy rozpaky, když polohlasně zabručel:
"Hlavně jestli ses pořádně utřel."
"Utřel," ukázal mu Michael suché dlaně. A pak mu konečně došlo, že tam jsem.
"Paige!" výskl nadšeně a rozběhl se ke mně. Úplně tak, jak to děti dělávají, s rukama roztaženýma, při nemotorném běhu z něj vycházel radostný ryk. Jenže on nebyl dítě. Ne fyzicky. Než mi došlo, co se děje, plnou rychlostí do mě vrazil a pevně mě objal. Hekla jsem, zabalancovala a oba jsme se zřítili na zem.
"Sakra, Michaele!" vykřikl Robert a začal ho zvedat. Lapala jsem po dechu a sledovala Mikea ve chvíli, kdy mu došlo, že udělal průšvih. Vypadal vyděšeně, jako by měl na krajíčku.
"To je dobrý," zasípala jsem a Mike ze mě konečně slezl. "Jsem v pohodě, jen jsem spadla. Nic se nestalo, Mikee," ujišťovala jsem ho, přestože má záda tvrdila pravý opak.
"Neříkejte to mámě," zakňoural nešťastně ten velký malý kluk a popotáhl. "Já už to nikdy neudělám!"
"Neřekneme, neboj," odpověděla jsem naschvál za oba. Věděla jsem, že Robert za bratrem stojí, ale jaký je jeho vztah k matce, to jsem netušila. Snad jí nepoběží všechno říct. Vždyť se vážně nic nestalo, Mikee si prostě jen neuvědomoval, že je vyšší a těžší než já.
"Musíš dávat pozor, bráško," řekl Robert potichu a pohladil ho po hlavě. V tu chvíli jsem měla chuť pohladit já jeho. Za to, že je, jaký je.
"Jste v pořádku? Neudělala jste si něco?" obrátil se ke mně. Zavrtěla jsem hlavou. Jakmile se otočil zpátky k Mikeovi, nenápadně jsem si protáhla záda a ruce a zjistila, že to vážně není nic hrozného, i když v noci se mi možná nebude spát dobře na pravém boku. S pracovními úrazy jsem musela počítat – u Russoových jsem si podvrtla kotník, když byl ještě Luca pohyblivý a vydali jsme se na procházku do zahrady. Nedávala jsem pozor, stejně jako teď. Moje chyba." (str. 43-46)
Původně jsem sice měla trochu strach z té zápletky, kdy se má hlavní hrdinka Paige starat o dospělého muže, který se po autonehodě vrátil duševně do svého dětství a chová se jako čtyř až pětiletý kluk, jakože jestli to nebude moc ujeté (ze všech tří dílů zkrátka tenhle první vypadal, že se mi bude líbit nejmíň), ale autorka si s tím poradila dobře a v knize to působí úplně obyčejně a přirozeně, jednotlivé události na sebe nenásilně navazují a občas se objeví i nějaký ten dojemnější okamžik. V logice děje by se sice asi našly nějaké ty mezery (jakože se tam některé věci neřeší, přestože v reálném životě byste se tomu nevyhnuli), ale vzhledem k celkovému ladění knihy, čtivosti a stylu psaní jsem neměla problém to autorce odpustit. Knihu jsem radostně hltala stránku za stránkou a neuvěřitelně dobře jsem se u ní bavila :o). Mikee se ukáže být klučina roztomilý až k sežrání, u kterého jsem občas zapomínala, že je vlastně v těle dospělého muže, a každá taková připomínka mě pak nutila se nad tím víc zamyslet a zkusit si danou situaci opravdu představit, což rozhodně nebylo na škodu, neb podobných Mikeů na světě chodí hodně a nemají naději na žádné brzké uzdravení, protože prostě zůstanou duševně dětmi až do smrti. Paige je příjemně empatická ženská se sklonem zamotávat se do trapasů (ostatně jako většina hrdinek Kateřiny Petrusové :o) a s občas lehce jedovatým jazykem (zvlášť když se posilní vínem :o). No a Mikeův starší bratr Robert je dostatečně sympatický a opředený tajemstvím, které doufám, že se trošku poodhalí v dalších dílech. Jinak mě v jednu chvíli slušně zmátl, že jsem si ukázku ze zadní strany knihy špatně vyložila a Paige se během své práce pro Bavettovi zamiluje právě do něj, ostatně ani by se nebylo co divit :o)
"Ne abyste šla spát." Robert se kolem mě prosmýkl nahoru, kde u vany čekal nahý Mike. Zněl radostně, jako celý den, ale stejně ve mně hrklo. Proč nemám chodit spát? Co chce řešit bez Mikea?
"Ne abyste ho neoholil," stihla jsem ještě křiknout, než v koupelně vypukla velká námořní bitva. Kromě jídla koupil Robert i malé plastové lodě a parník. Jestli dosud Mike vodu miloval, teď už ho z vany nedostanu.
Čekala jsem v křesle, sledovala tlumeně puštěné CNN. Nahoře všechno probíhalo úplně hladce a já si vůbec nedovedla představit, proč měl předtím Mike vzteklé záchvaty, při nichž byl schopný někomu ublížit. Když jsem uslyšela kroky na schodech, napjala jsem se. Netušila jsem, co se bude dít. Robert nezamířil ke mně, ale do kuchyně. Chvíli něčím cinkal, a když se objevil, nesl dvě skleničky, vývrtku a láhev červeného vína.
"Sklenice na víno tu nejsou," řekl omluvně a postavil všechno na stolek. Zřejmě na mě muselo být vidět, jak moc netuším, o co tu jde. Nemá v plánu nalít mi víno a pak mi dělat přednášku, že i teď hlídám Mikea a pít bych rozhodně neměla, že ne? Sedl si na pohovku a uculil se:
"Já vážně nekoušu, Paige." Rychle jsem ho začala ubezpečovat, že to jsem si opravdu nemyslela, ale se smíchem mě zarazil:
"Měl jsem chuť na víno. A vy máte možnost na chvíli vypnout. To je celé, nehledejte za tím žádné vedlejší úmysly. Neopiju vás a pak nevyhodím proto, že jste pila." Měl mě přečtenou. 
Ani jsem se nesnažila to vyvracet. Zručně otevřel láhev a nalil tekutinu, v přítmí pokoje skoro černou. Podal mi sklenici:
Ani jsem se nesnažila to vyvracet. Zručně otevřel láhev a nalil tekutinu, v přítmí pokoje skoro černou. Podal mi sklenici:"Doufám, že vám nevadí trochu těžší?"
Pokrčila jsem rameny.
"Vínu jsem nějak nikdy na chuť nepřišla." Protočil panenky.
"Tohle je opravdové víno, Paige. Okouzlí vás, uvidíte. Není to žádný patok." Radši jsem zůstala zticha. Ťukli jsme si, já s pohledem upřeným na sklenici. Když jsem se napila, vážně to nechutnalo jako vína ze supermarketu, která se ke mně občas dostala jako dárek a já jimi pak podlévala svoje pokusy o středomořskou kuchyni nebo jsem je vypila, až když už jsem opilá byla. Tohle hladilo. A přestože bylo kořeněné a zvláštně trpké, chutnalo mi.
"Hm," vydala jsem ze sebe překvapeně. Uchechtl se. A pak bylo zase ticho. Snad to vypijeme rychle a já se budu moct vytratit.
"Takže," začal po chvíli, "vypadá to, že to zvládáte skvěle."
Střelila jsem po něm pohledem; pozoroval mě. Přikývla jsem. Dokázala jsem být společenská a konverzovat – když jsem chtěla. Teď jsem vůbec netušila, o čem si s tímhle člověkem povídat.
"Michael vás má rád," pokračoval. Krátce jsem se pousmála a znovu upila vína. Měl pravdu, okouzlilo mě.
"A v jeho přítomnosti mluvíte, což se o té mojí říct nedá," řekl a stěží skrýval smích. Zamračila jsem se. A pak už to muselo ven:
"Protože jste jako Jekyll a Hyde." Odolala jsem nutkání zakrýt si pusu a omluvit se. Měla jsem pravdu. A on to musel vědět; pokud si to neuvědomoval, někde byla chyba.
Rozesmál se, nahlas. "To sedí," souhlasil. Když se uklidnil, podíval se na mě a s vážnou tváří přiznal:
"Někdy je toho prostě moc, Paige. V podstatě jste přišla v naprosto šílenou dobu. Když jsem pod tlakem, jsem nepříjemný, vím to. Omlouvám se."
"To je v pohodě," zavrtěla jsem hlavou. "Jen mě to mate. Čekám, kdy vystartujete."
"Nevystartuju. Na vás ne. Michael by mě zabil, až se vrátí do reality."
"Myslíte, že si to bude pamatovat?" Nebyla jsem si tím jistá. Nikdo to nedokázal předpovědět, tipy lékařů byly přesně padesát na padesát. A nikdo nemohl slíbit, že se skutečně uzdraví.
"Nevím. A ani nevím, jestli by to bylo lepší, než kdyby se probral a netušil, že byl měsíce mimo..."
"Paige?" oslovil mě najednou a zněl... důvěrně? Naklonil se ke mně blíž a já čekala, že mi svěří rodinné tajemství.
"Hm?"
"Mohli bychom si tykat?"
Vyprskla jsem. Dostal mě.
"Jasně," souhlasila jsem.
"Aspoň mi budeš moct s klidným srdcem říct, až se zase budu chovat jako pitomec," smál se.
"S radostí," ubezpečila jsem ho. Něco se změnilo. Asi to bylo tím vínem, ale konečně jsem přestala nervózně čekat, kdy začne vrčet a chovat se jako idiot. Najednou bylo snadné povídat si. Bavila jsem ho historkami o Rhondě a jejím psu, ptal se mě na práci. Divil se, že nejsem radši v ordinaci nebo jako sekretářka u bohatého lékaře. Řekla jsem, že na to budu mít dost času, až budu starší. Když nám došlo víno, už jsem uměla italsky objednat pizzu a víno.
Hrozně mi ztěžkly nohy. A vlastně celé tělo jsem měla tak nějak ovíněné. Bylo mi záhadou, jakým způsobem vstanu a vylezu do schodů. A nedovedla jsem si představit, že ráno budu zase schopná fungovat.
"Tys mě opil, bídáku!" obvinila jsem ho.
"Ale no tak, měli jsme jen jednu láhev, to s tebou nemohlo nic udělat," zapochyboval. Až když jsem si stoupla a hned při prvním kroku zapomněla nohu za stolkem, uvěřil mi. Jen tak tak mě chytil.
"Hrdina," pokývala jsem hlavou. "Máte to v rodině!"
"Kdybych věděl, že to s tebou takhle zamává, koupil bych džus," vrtěl nevěřícně hlavou. Když se smál, byl Mikeovi velmi podobný. Taky jsme dostala chuť pohladit ho po těch kraťounkých vlasech. Asi jsem mu na ně koukala moc dlouho, protože se uculil:
"Paige? Máš něco v plánu?"
Pořád mě držel nad lokty. Byl blízko. Vlastně bych klidně mohla mít něco v plánu. A Rhonda by se z toho určitě radovala. Ale nebyla jsem opilá zase tolik.
"Jo. Dostat se do postele a zítra vstávat nejdřív v deset," řekla jsem a udělala další krok směrem ke schodům. Pustil mě, ale ucítila jsem na zádech jeho ruku; jistil mě, abych nespadla. Nahoře jsem ho překvapila: nejdřív jsem zamířila do Mikeova pokoje, přikrýt ho. Sledoval ze dveří, co dělám, a když jsem se vracela, neuhnul. Musela jsem se protáhnout těsně kolem něj. I tuhle nabídku jsem ignorovala. Je to přece šéf, Paige.
"Takže zítra vstáváš ty," kývla jsem na něj. Popřála jsem dobrou noc a teprve ve tmě pokoje pořádně zhluboka vydechla." (str. 95-99)
Líbilo se mi, jak si autorka pohrála s tím nepřeberným množstvím situací, kdy se Mikee projevoval jako dítě a byl jednoduše k zulíbání. Stejně tak se mi moc líbily společné scény Mikea s Robertem, který se k němu choval naprosto úžasně, a bylo znát, že si byli opravdu blízcí. Jediné, co bych knize vytknula a co mi vadilo, byl ten nedomyšlený happy end, kdy vlastně nikdo neřekl, jestli se Paige pro svoji rodinu prostě jen jakože ztratila do světa, nebo co :o(. Jinak se ale moc těším, až se pustím do dalšího "pokračování", což je aktuálně trochu problém, protože mám pocit, že nevím, co číst dřív, a tak trochu jako dítě v cukrárně bych si nejradši přečetla všechny krásné knihy teď a hned, ale coby pracujícího člověka mě přeci jen trochu limituje čas, nemluvě o tom, že mám kdesi v podvědomí pořád nutkání si podobně skvělé knihy malinko šetřit v tom smyslu, že je nechci zhltnout všechny naráz a pak nemít v záloze nic stoprocentně hezkého na pošmourné dny :o). Závěrem si neodpustím ještě jeden delší citát z prvního setkání Paige s Mikeem :o)
"Nebyl to dětský pokoj. A zároveň byl. Velké letiště z nějakého drahého dřeva, na něm tmavě šedé saténové povlečení. Po pravé straně těžké tmavé police, teď zrovna prázdné. U okna stála šedá kožená pohovka a konferenční stolek. Na stěnách prosvítaly obdélníky po obrazech, které někdo odnesl.
A všude ležely hračky. Auta, logické hry, stavebnice, figurky zvířat ze statku, postavičky hasičů. Autodráha. Vláčky. Spousta pomalovaných papírů a pastelek.
Nikde žádné dítě.
Za dveřmi vedle postele se ozvalo spláchnutí. Slyšela jsem téct vodu v umyvadle – moje nervozita dosáhla vrcholu. Pak se otočila klika a do ložnice vešel dospělý muž.
Tedy...
Vypadal jako dospělý muž. Na první pohled. Mohlo mu být nanejvýš třicet. Vysoký, štíhlý, ale ne hubený, tmavé vlasy, tmavé oči, strniště. Na sobě měl džíny a bílé tričko s límečkem, na kterém byl flek od něčeho čokoládového. Zaraženě mě sledoval a já určitě vypadala stejně. Protože i když vypadal naprosto zdravě, v jeho očích bylo něco jinak. Ten pohled byl neuvěřitelně... dětský. Bezelstný, upřímný. Zvědavý. Pořád ještě mi to pořádně nedocházelo, nebyla jsem si jistá, ale skoro to vypadalo, že tohle byl vážně syn, o kterého bych se měla starat. Jen byl tak trochu dospělý. A zároveň nebyl.
"Ahoj," vydechla jsem. Sklopil oči. "Ty jsi Michael?" pokračovala jsem a snažila se znít mile. Rozpačitě přešlápl a pak si rychlým pohybem dřepl. Popadl do velkých rukou papír a oranžovou voskovku, postavil se a natáhl ke mně ruce. Podíval se mi do očí, zeširoka se usmál a zeptal se:
"Umíš nakreslit hasiče?"
Nikdy jsem neuměla kreslit. Doživotně jsem zamrzla u dětských postaviček s nulovou perspektivou. Ještě tak bych zvládla udělat v mapě roztřesenou čáru z bodu A do bodu B, ale hasiči, to byl docela problém. Jednoduchý obdélník se dvěma koly by na auto mohl stačit, ne?
"Maják," napovídal Michael, klekl si na zem vedle konferenčního stolku a s dětským nadšením pozoroval moje snažení. Dokreslila jsem malý hrbolek na střechu auta.
"Žebřík," začínal znít trochu netrpělivě. Lekla jsem se; asistentka mluvila o rozčilení, a že to mám brát jako součást přijímacího pohovoru. Když ho teď vytočím tím, že neumím nakreslit hasiče, žádné další pokračování pohovoru nebude.
"Ukážeš mi, jak se kreslí pořádný hasičský auto?" zeptala jsem se. Zamračeně se na mě podíval a rychle zavrtěl hlavou. Snažila jsem se vymyslet omluvu pro to, že prostě nevím, jak přesně vypadá takový náklaďák, ale v jeho přítomnosti mi to moc nemyslelo. Myšlenky se mi točily jen okolo něj. Přistihla jsem se, že zůstávám ve střehu. On vypadal naprosto zdravě. Neměl žádné zvláštní rysy, které doprovázejí některé formy vrozených handicapů. Jen naprosto normální, nijak výjimečný dospělý muž, který se chová jako dítě. A já si pořád nebyla jistá, že to na mě nehraje. Nikdo mi neřekl, jak přesně je nemocný. Co když tohle všechno okolo je jen nějaký jeho výmysl, jak odehnat dalšího zájemce o místo? Možná si ze mě jen dělá legraci.
"Michaele?" oslovila jsem ho. Podíval se mi do očí. Netvářil se škodolibě nebo pobaveně, měl mimiku dítěte. I tak jsem si to musela ověřit: "Děláš si ze mě legraci? Je to nějaká hra?"
Na moment bylo vidět, že jsem ho zmátla. Nerozuměl tomu, co říkám. Pak si z mých slov vybral to, co se mu hodilo:
"Budeme si hrát?" Nadšení v jeho hlase bylo jednoznačně dětské, stejně jako způsob, jakým se mu rozzářil obličej. Vážně takový byl. Zalila mě vlna lítosti.
"S čím si chceš hrát?" usmála jsem se. Krátce se zasmál – čistá radost, žádný nucený smích – a po kolenou se došoural doprostřed pokoje k autodráze. Sundala jsem si sako a sedla si k němu. Místo autíček, která k dráze patřila a byla rozházená po místnosti, začal do jednotlivých jízdních pruhů stavět figurky zvířátek.
"Ta tam ale jezdit nebudou," upozornila jsem ho. Podíval se na mě a bylo mi jasné, že si o mně právě nemyslí nic pěkného. Doufala jsem, že dětsky nic pěkného. Z nějakého důvodu jsem cítila, že bych se mu měla omluvit:
"Už jsem si dlouho nehrála, víš?"
Narovnal všechny figurky do řad, dvakrát se mu podařilo příliš velkými prsty pár z nich shodit. Trpělivě je znovu stavěl. Až potom se, s pohledem pořád upřeným na zvířata, zeptal:
"Ty nemáš děti?"
V prvním momentu jsem chtěla odpovědět, že ještě ne, protože se na ně necítím dostatečně dospěle a taky nemám nikoho, s kým bych si je mohla pořídit, ale došlo mi, že jemu je to jedno. Takže jsem řekla prostě jen ne. Začal postrkovat figurky v krajní řadě a přitom mě vyslýchal:
"Máš zvířátko?"
"Nemám. Ale chtěla bych nějaké mít."
"Co bys chtěla?" Na chvilku jsem se zamyslela. Se psem je moc práce, musí se venčit a cvičit. Kočky mají moc pronikavý pohled, vždycky mám pocit, že mnou pohrdají. Už mi toho moc na výběr nezbývá.
"Asi papouška," řekla jsem nakonec. Z neznámého důvodu se Michael vesele zasmál a do čela závodu se dostalo prase.
"Máš auťák?" zajímalo ho. Zavrtěla jsem hlavou.
"Jezdím metrem a autobusy a na kole, to je rychlejší než autem."
Narovnal se a podíval se na mě tak nevěřícně, že jsem stěží skryla úsměv.
"Ty jezdíš na kole po městě? Mezi autama?"
"Jasně," přikývla jsem. "Jsou tam stezky pro cyklisty a taky vyznačený pruhy, víš?"
Samotnou mě udivovalo, jak snadné bylo brát ho jako dítě. Ještě pořád jsem se cítila trochu nesvá, nedokázala jsem se úplně uvolnit. Stále jsem podvědomě čekala, kdy se mu změní výraz a řekne, že jsem blbá naivní koza. Ale tyhle pocity už byly jen na pozadí, protože i kdyby byl dobrý herec, tu zvláštně nemotornou mimiku by nejspíš nezvládl.
"A jak se jmenuješ?" Dospělého by tohle zajímalo jako první, jenže on potřeboval nejdřív vědět, jestli mám děti, zvíře a auto. Další bod pro to, že to na mě nehraje.
"Jsem Paige," řekla jsem a čekala. Pamatuju si to z dětství, tehdy jsem kvůli svému jménu probrečela hodně nocí. A nezklamal: "Jako stránka (page)?" vykulil na mě oči a zase byl dítětem. Tohle byla naprosto typická reakce. Usmála jsem se.
"Skoro. Moje jméno se ale píše jinak."
Zahihňal se. Kdyby v tom dospělém muži bylo o něco starší dítě, určitě by se zeptal, jestli mě může obrátit. Jako malá jsem kvůli svému jménu tátu s mámou nesnášela. Ale nejspíš bych byla nespokojená i s Jane nebo Paulou. Děti si vždycky najdou důvod, proč jméno komolit.
Skloněná k autodráze a zády ke dveřím jsem si nevšimla, že je v pokoji někdo další – až když se za mnou ozval mužský hlas:
"Ještě jste neutekla."
Trhla jsem sebou a skoro jsem vykřikla. Michael se rozchechtal tak, až celý zrudl. Držel se za břicho a svalil se na bok na zem, zatímco já se otočila za původcem zvuku.
Bylo vidět, že to je Michaelův bratr. Byli si hodně podobní, tenhle měl ale vlasy úplně na kraťoučko a na skráních se mu mezi těmi černými dalo najít pár šedivých. Neusmíval se, vypadal mnohem vážněji než bratr, ale v porovnání s asistentkou se to zdál být milý člověk. Vydechla jsem, abych se uklidnila. Postavila jsem se k němu čelem.
"Zatím nebyl důvod," odpověděla jsem. "Jsem Paige Adamsová, těší mě." Nepodal mi ruku, jen kývl. A tím jsem pro něj přestala existovat. Překvapeně jsem sledovala, jak si v obleku, který nevypadal draze, takže určitě drahý byl, sedl na zem hned vedle Michaela.
"Děláš závody?" zeptal se. Michael nadšeně přikývl a podal mu hrst zvířátek.
"Můžeš taky," dovolil mu. "Ona nemá auto," pověděl na mě a sledoval, jak ten starší staví za sebe krávu a dva koně.
"To by nevadilo, stejně byste byli doma," pokrčil rameny. Michael se zamračil a pak se na sourozence prosebně podíval:
"Mohli bysme jít do parku?"
Ten starší razantně zavrtěl hlavou. "Víš, že nemáš chodit ven, dokud ti nebude líp."
Pokud jsem doteď neměla stoprocentní jistotu, jestli to Michael nehraje, získala jsem ji. Svěsil koutky a na čele mu vyskočily hluboké vrásky. A pak se rozbrečel. Příznačně dětských způsobem. Vztekle. Trucovitě.
"Ale já chci!" zakvílel. Jeho bratr pomalu vydechoval nosem a snažil se zůstat v klidu. Michael mu to vůbec neulehčoval. Svalil se na zem a začal kolem sebe kopat nohama. Ten starší musel vyskočit a udělat krok dozadu, aby neschytal ránu.
"Michaele," oslovil ho netrpělivě. "Na tohle se fakt vykašli!"
Prosba zůstala nevyslyšena. Sledovat fyzicky dospělého muže, jak se chová jako tří- nebo čtyřleté dítě, bylo svým způsobem fascinující. Zároveň mě ten vzteklý a přehrávaný jekot iritoval.
Zalovila jsem v paměti a vybavila si přednášky z vývojové psychologie. Vztekající se dítě ignorujte, pokud to podmínky dovolují, nebo odveďte jeho pozornost jinam. Rozhlédla jsem se po pokoji a hned jsem si všimla velkého hasičského auta, vyvedeného do nejmenších detailů. To bude ono.
"Mikee, ukážeš mi, jak se zachází s tímhle autem?" řekla jsem dost nahlas, že mě musel slyšet i přes ten záchvat. Došla jsem k autu, dřepla si a trochu neohrabaně se pokusila s ním popojet. Prakticky okamžitě zmlkl a po čtyřech dolezl ke mně.
"Tak ne!" odstrčil mi ruku. "To jsou hasiči na dálkový ovládání." Zase po kolenou dolezl k posteli a se soustředěným výrazem zvedl na jedné straně polštář. Přes tvář mu přeběhlo zklamání.
"Tady ne," povzdechl si a přelezl po posteli na druhou stranu, aby mohl zvednout druhý polštář "Tady!" zajásal a řítil se ke mně s velkou černou věcí s několika páčkami a knoflíky. Namířil na auto a to začalo svítit a troubit.
"To mi dal Robbie," zamumlal a auto se rozjelo ke gauči. Narazilo do něj, což Michaelovi udělalo radost. Zvedla jsem oči k bratrovi – sledoval mě se zvednutým obočím. Pousmála jsem se.
"Vy máte děti?" zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou a ve stejném okamžiku Michael s očima upřenýma na auto odpověděl za mě:
"Nemá," Usmála jsem se víc.
"Tohle bylo... nečekané," řekl bratr. "Je teď hodně protivný, nevíme proč. Měl jednu ošetřovatelku od chvíle, co ho pustili z nemocnice, až do minulého týdne, ale pak se začal kvůli všemu vztekat a zbil ji. Asi si to ani neuvědomoval, prostě kolem sebe vztekle tloukl, ale byla hodně pomlácená. Doktoři mu předepsali nějaké léky na uklidnění, ale prozatím všechny, co přišly před vámi, vytočil a vyhnal. A vy se ho zeptáte na auto..."
"Jmenuje se Paige, ale píše se to jinak než stránka," vstoupil mu do toho Michael. Poprvé se jeho starší bratr usmál. Pak se zase podíval na mě:
"Asi se mu líbíte." Zarazil se a rozpačitě dodal: "Nemyslím, jako že líbíte, ale jako..."
"Chápu," ujistila jsem ho. Přikývl.
"Přijdeš zase?" zeptal se Michael a hasičské auto mi nabouralo do nohy. Zacouvalo a znovu do mě drclo.
"Mikeu!" napomenul ho bratr." (str. 21-27)